Neznám lepší měřítko pokroku, než je silniční radar, říká Pavla Gomba, ředitelka UNICEF ČR

Jako konzultantka pracovala na finančním oddělení Magistrátu města Masvingo v Zimbabwe, byla finanční analytičkou na Nizozemské obchodní komoře a v obchodním oddělení Dánského velvyslanectví v Praze. Působila i ve funkci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Od roku 2008 je členkou Správní rady Nadace rozvoje občanské společnosti. V roce 2013 byla zvolena členkou vládního Výboru pro práva dítěte. Od roku 2018 je členkou rady DMS Fóra dárců.

Alena Zárybnická a výkonná ředitelka UNICEF ČR Pavla Gomba|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Kdybyste se sama představovala v rozhlasovém rozhovoru a měla říct, kdo je Pavla Gomba, co by zaznělo?

Jsem člověk, který asi měl v životě to štěstí, že mohl poznat jiné kraje a jiné kultury, a to mě hodně ovlivnilo. I když na začátku jsem směřovala někam jinam, vystudovala jsem finance, pohybovala jsem se vlastně spíše v ekonomii, v obchodě, tak nakonec mě život přitáhl k tomu, co věřím, že má větší smysl, a to je pomoc druhým.

Jak se změnila za dobu, kdy jste výkonnou ředitelkou UNICEF pro Českou republiku, pomoc jako taková? Jak se změnilo i vnímání pomoci?

Já možná začnu z té druhé strany. Já mám to štěstí, že do některých oblastí se vracím opakovaně, takže mám vlastně možnost být třeba v té samé vesnici po pěti letech, po deseti letech, a to je ta, řekla bych, nejradostnější část mojí práce, protože vidím, že na spoustě míst světa se opravdu situace zlepšuje, i když to možná není tolik vidět. Tam, kde nebyly školy, nyní jsou. Sleduju i některé příběhy z různých částí světa, konkrétní děti, které nejsou už dětmi. Vidím, že v tom celku se opravdu věci mění k lepšímu. Člověk má pocit smyslu.

Někdy je líp, někdy hůř. A když je hůř, tak věřím, že v lidech solidarita vždycky je.

Na druhou stranu samozřejmě teď vidíme, že víc válek začíná, než jich končí. Svět hoří, svět je v takovém nepokoji, takže to jsou zase věci, které nám dělají obrovskou starost. A mě úplně fascinuje, někdy si říkám, kdy se to dobro v lidech vyčerpá, kdy to jakoby skončí.

Ale věřím, že stejně jako každý den lidé potřebují pít a jíst, tak většina z nás potřebuje mít i ten dobrý pocit, že dělá něco, co člověka přesahuje, co po něm třeba zůstane. A jsou to ty dobré skutky, které po nás zůstávají, lidé, kteří na nás budou třeba vzpomínat.

Je nějaká země, která je vám z nějakého důvodu nejblíže?

Jedna z těch zemí, které mi hodně přirostly k srdci, je Rwanda. Jednak je to neuvěřitelně krásná země. Je poměrně vysoko položená nad mořem, takže je i pro nás Evropany příjemná. Není tam takové horko. Je to země, která v roce 1994 prošla genocidou. Tehdy byla velikostí podobná nám, žilo tam 9 milionů lidí. Během pouhých 100 dnů zmizel, nikdo neví přesně kolik, asi 1 milion lidí, byli zabiti. Když jsem tam přijela poprvé, tak v té zemi nebyl nikdo, kdo by někoho neztratil. Často to byly tak úděsné příběhy, které nešlo pochopit. V té době to byla země s nejvyšším počtem sirotků na světě. Byla to jedna z nejchudších zemí. 

Když jsem tam byla naposledy, což bylo před covidem, tak to byl obrovský skok. Tam, kde předtím nebyly silnice, se dalo jezdit autem. Ve vesnicích, kde třeba nebyla pitná voda, tak lidé prostě pili z vodovodu.

Když jsem tam byla naposledy, poprvé jsem viděla, že se tam na dálnici měří rychlost. Dokonce policisté zastavili našeho řidiče. On z toho byl smutný, ale pro mě to byl takový důkaz, pokud v zemi, jako je Rwanda, už jsou tak dobré silnice, že se dá překračovat rychlost a stojí za to tam dát radar, aby se to měřilo, tak neznám lepší měřítko pokroku.

Jak moc je pro UNICEF důležitá práce dobrovolníků?

Velmi důležitá. Naše organizace je na ní postavená. U nás v Česku jsme opravdu malý tým. Často si lidé myslí, že UNICEF je velká organizace. Je nás malinko, ale máme po celé republice asi tři tisíce dobrovolníků. Díky nim můžeme dělat spoustu důležitých věcí.

Kam zaměřit svoji pozornost dnes, abychom dokázali být třeba skrze vás, skrze UNICEF, prospěšní?

Mě nikdy nepřestanou inspirovat naši koordinátoři, partneři v bhútánských klášterech, vlastně jejich přístup k tomu, že laskavost je ta největší hodnota, že začíná tím být laskavý k sobě a být laskavý k tomu bezprostřednímu okolí, potom třeba pomáhat i dále. Myslím si, že to jsou dimenze, které jsou důležité.

Na závěr nesmí chybět otázka od umělé inteligence. Vaše práce je obdivuhodná, ale kdybyste mohla mít jednu superschopnost, která by vám pomohla v práci. Jaká by to byla?

Já bych strašně ráda vlastně v práci skončila, protože už nebude potřeba. V tom případě bych tím magickým čarovným proutkem zastavila všechny války, které teď probíhají. Věřím, že to by byla ta největší pomoc. Možná i pro mě cesta pryč.

Kolik času v roce trávíte mimo domov, mimo Česko? Jaké ocenění, které obdržela, bylo nejpřekvapivější? Co znamená, že UNICEF hledá Dítě Česka, co je to za anketu?