Naslouchat je těžší než mluvit. Nechte druhého vypovídat, raďte, až vás poprosí

„Úkolem naslouchání je opravdu jenom naslouchat,“ připomíná Zdeněk Okleštěk, lektor rodinné komunikace z Liberce. Jasně míněná rada ale pro někoho může být naprosto nesrozumitelná. „Tím, že pojmenuji, co vidím nebo slyším, nebo to zopakuji jinými slovy, tím člověku pomáhám uspořádat si myšlenky, uzavřít tu záležitost a udělat si v tom pořádek,“ vysvětluje Okleštěk. Dokázat lidem naslouchat je snad opravdové umění.

Pokud chceme druhému poradit, počkejme si, až se vypovídá a o radu nebo názor sám požádá. Podle komunikačního lektora člověk potřebuje vidět, že mu pozorně nasloucháme, měli bychom tak být druhému nablízku a dát mu najevo, že ho chápeme.

Sdílená radost – dvojnásobná radost. Sdílená starost – poloviční starost

Každý máme nějaké prožitky – tzn. něco intenzivního jsme prožili a časem to potřebujeme takzvaně „zažít.“ A i v tomto případě platí známé rčení, že ve dvou se to lépe táhne. „Zažít něco znamená, že si o tom musím s někým popovídat, s někým to sdílet. Napětí, radost, ale i smutek. Pokud někdo sdílí s námi, pozorně naslouchá a vyprávění provází různými citoslovci, nebo přitakáním, tak díky tomu můžeme náš prožitek s radostí uzavřít,“ upozorňuje Okleštěk a dodává: „Ačkoliv se to nezdá, naslouchání je mnohem těžší, než mluvení.“

Nepromarněte příležitost naslouchat druhým

Aniž si to uvědomujeme, jsou to senioři a děti, kteří nedostatkem našeho naslouchání trpí nejvíce. Právě na jejich radosti i strasti si málokdy uděláme čas. Možná je to tím, že se nám zdají být nepodstatné, nedůležité nebo dětinské. K tomu Zdeněk Okleštěk doplňuje: „Jak děti, tak i starší lidé potřebují sdílet. Zejména starší lidé trpí samotou, potřebují naši podporu, a opět je to v tom, že jim budeme naslouchat, stejně jako naší kamarádce v práci, která řeší problémy. Je to velké umění, ale je to také vnitřní vůle a chuť, udělat si na toho člověka čas.“

Pár|foto: pixabay.com