Lidé ho znají jako herce a moderátora. Málokdo ale ví, že se Jan Čenský původně vyučil knihařem
O knihařském řemesle si s Janem Čenským při jeho nedávné pracovní návštěvě v knihovně libereckého Severočeského muzea povídala naše redaktorka Ivana Bernáthová. Zajímalo jí například, jakou první knihu jako vyučený knihař svázal.
„Pro maminku jsem svázal krásnou publikaci o ikebanách. Svázal jsem ji do bílého plátna, a když jsem to mamince dal, tak to bylo sněhobílé, a pak si to každý chtěl prohlédnout a ve vteřině to bylo ohmatané,” zavzpomínal Jan Čenský na učňovská léta. Nástroje prý doma ještě má, není si ale jistý, jestli by nimi ještě uměl správně zacházet a nějakou knihu svázat.
Knihařem se prý stal mimo jiné i proto, že v dětství velmi rád četl. A jaká literatura to byla?
„Četl jsem Vinnetoua, to byl můj vzor. Mirek Dušín, takže Foglar, a Karel May. A když jsem se dozvěděl, jaký byl Karel May podvodník, tak se mi úplně zhroutila ta moje hvězda. On to byl neskutečný gauner, ale uměl vyprávět, a tak zblbnul lidi, takže když Vinnetou umíral, tak jsem plakal,” vrátil se do dětství Jan Čenský. Vydání Vinnetua má prý stále ještě doma a stopy po slzách jsou v něm doteď znatelné.
A na co se v knihovně Severočeského muzea v Liberci Ivana Bernáthová Jana Čenského ještě zeptala? Třeba o tom jestli během normalizace četl nějakou zakázanou literaturu, nebo v čem ho teď divadelní či televizní diváci můžou vidět.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
