Leon Jakimič o Lasvitu: Nejsme jen skláři, odlišuje nás propojení s technologií, designem i řemeslem

Zatímco koronakrize citelně zasáhla do chodu mnoha firem a některé provozy dokonce uzavřela, sklářské firmě Lasvit z Nového Boru se daří. Její obrat bude už několik let po sobě více než miliarda korun, částečně do něj zasáhla i tříletá zakázka, kdy skláři vyráběli pro čínské kasino na ostrově Saipan monumentální draky. Se zakladatelem a šéfem nadnárodní společnosti Lasvit Leonem Jakimičem si povídala Jana Pšeničková.

Podobným velkým projektem, jehož instalace proběhne za pár měsíců, je i zhruba 30 metrů velký skleněný altán pro kasino v Macau, nedaleko Hongkongu. Podle Leona Jakimiče se podařilo získat také více zákazníků z řad rezidentů. Právě oni jim pomáhali pokrýt ztráty, které firma pocítila hlavně u hotelových projektů.

Jak se firmě Lasvit daří?

Čtěte také

Určitě nás krize ovlivnila, ale čekali jsme, že to bude horší. Asi je to dané tím, že velká část naší produkce je založena na projektech, které před tím vznikaly dva tři roky. Ať už to jsou hotelové projekty, zaoceánské lodě, kancelářské budovy, obchodní centra, tak je developeři dokončí, když je rozpracovali. Loni nás koronakrize ovlivnila tak, že místo, aby ten rok byl úplně nejlepší v historii, tak bude téměř nejlepší, protože velké projekty zákazníci odložil, nebo u nich snížili rozpočty, nebo vůbec nevznikly. Dařilo se nám ale vykompenzovat hotelové projekty, které jsou zpomalené těmi rezidenčními. Lidé začali více dbát na to, kde žijí, a my v Lasvitu věříme, že když se člověk obklopí krásnými věcmi, že ho to možná změní k lepšímu, udělá mu to hezčí a inspirativnější život. A část lidí tím směrem šla a začala si víc a zajímavěji vybavovat své domy. Takže tím jsme ten propad trochu vynahradili.

A u rezidentů jde spíše o zahraniční klientelu nebo převládá ta česká?

Nám roste hodně český trh, v roce 2020 to bylo 7 % našeho obratu, což je, vzhledem k tomu, že třeba Čína nám dělá 15 %, relativně hodně. Nemůžeme si stěžovat. Zrovna se montuje nová luxusní kancelářská budova Bořislavka, tak to bude možná naše největší instalace v Česku, kterou dělal Maxim Velčovský. Je inspirovaná krápníky a ledy, které vycházejí ze stropu.

Jak vám pomohli čínští draci, které jste několik let vyráběli pro kasino na Sajpanu?

Část z jejich výdělku už se promítla v zisku společnosti v roce 2019. Loni jsme měli dalších 290 projektů. Jedním z nich je i kyvadlo v Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech. Je to velký projekt, kde se nám líbí propojení s technologií. My rádi využíváme talent Libereckého kraje a spolupracovali jsme velmi úzce s firmou VÚTS v Liberci, což je vlastně bývalý Výzkumný ústav textilních strojů. Dodal nám servomotory a naprogramoval a vymyslel celou technologii pohybu kyvadla. Kreslí do písku obrazce, které si návštěvníci nebo pacienti nemocnice zvolí, buď z přednastavených kompozic, nebo je sami nakreslí do iPadu. My už nejsme zdaleka jen sklářskou firmou, to propojení s technologií, designem, řemeslem je to, co Lasvit odlišuje. A díky tomu jsme možná i v této těžké době pořád relativně v pohodě.

Jako má Paříž svou Eiffelovku, má Nový Bor naši skleněnou roubenku...
Leon Jakimič

Kolik těch skláren podporujete a zaměstnáváte lidí. V Lindavě je to Ajeto, kde jste majitelem…

Ajeto máme stoprocentně jako sklárnu a rozvíjíme ji. Tady je padesát, šedesát lidí. Dáváme zakázky ale i dalším deseti sklárnám na Novoborsku, ale třeba i na Sázavě. Bereme to jako spolupráci, některé technologie jsou ve sklárnách unikátní, kdybychom až úplně přehnaně tlačili na ceny, tak by mohly sklárny zkrachovat a my bychom pak museli nakupovat bůhvíkde. A naším cílem je, aby zejména ten Liberecký kraj uchoval řemeslo pro další generace, a to bude jen tehdy, když tu bude poptávka a tu se snažíme zajišťovat skrze firmy z celého světa.

V Novém Boru je také sídlo firmy Lasvit, kdo tu všechno pracuje?

Čtěte také

Ano, tam je necelých sto lidí, primárně konstrukce, produktový design a hodně manažerů, máme tam centrální funkce typu HR, IT a podobně. Tam je srdce Lasvitu, v té skleněné budově, v roubenkách a v černé budově, kde se předmontovávají unikátní projekty. A pak máme sídlo pražské, kde je obchod a marketing a část designu, dohromady asi třicet lidí, a také velký showroom, asi 600 metrů čtverečních. Tam pociťují koronu nejvíce, protože ten je zavřený, stejně jako sklářská krčma v Lindavě. Ale já tvrdím, že musíme spoléhat sami na sebe, ne na stát, a my jsme prostě zapracovali na online prodeji a naši obchodníci po celém světě se snaží sbírat zejména rezidenční projekty, když hotely tolik nefungují.

Ale přesto jsou zakázky, které musíte dovézt do zahraničí. Tam se jistě nějaké omezení projevilo, některé země zakázali kvůli covidu vstup, nebo ho dost omezili.

Ano, jestli nám to někde zkomplikovalo byznys, tak při montáži, některé projekty jsou natolik komplikované, že je nikdo nesestaví, kdybychom dělali stostránkový manuál. Máme třicet montérů a ti mají velké problémy, jezdit po světě a sbírat různé potvrzení o negativním covidu, o karanténě. Tam je ten největší problém. V některých případech jsme museli přes telefon, videokonference rychle proškolit místní lidi i obchodníky, třeba na Filipínách se z našeho obchodníka stal montér.

Kde všude máte pobočky?

Na těch pobočkách jsou primárně obchodníci a product designéři. Ty největší jsou v Hongkongu, v New Yorku, kde je v Soho i showroom, v Paříži, Londýně. Pak máme pražské centrum, velká pobočka je v Dubaji, v Singapuru, menší v Šanghaji a v Moskvě.

Když se vrátíme k rezidentům, ti chtějí hlavně svítidla, nebo vybavení domácností, třeba skleničky?

Nás znají všichni přes umělecké instalace na míru, nebo přímo svítidla na míru. Ale před pár lety jsme začali rozjíždět i standardní svítidla, která jsou dostupná za desítky tisíc korun, nikoli za stovky nebo miliony. A potom nápojové soupravy, vázy, mísy, které máme v nabídce na online obchodě a v nabídce v showroomech.

Jaký je obrat Lasvitu?

To není tajemství, Lasvit naštěstí už sedmý, osmý rok po sobě bude mít přes miliardu korun obrat, záleží na kurzu, a zisk se nám taky povedl. Určitě se nám tam projevily úspory, které byly v některých případech nechtěné. Protože nemohli naši obchodníci cestovat, tak se museli s klienty bavit přes videokonference, dělali jsme přímé přenosy ze sklárny, kdy tady chodil Maxim Velčovský s umělci, ukazoval, jak s nimi spolupracuje, a to bylo vysílané na padesát designových studiích po světě. Ušetřilo se za hotely, na výstavách, třeba výstava v Miláně nás každý rok stojí patnáct, dvacet milionů korun. Takže i přes ty úspory, korunu a omezení byl zisk zajímavý.

A víme alespoň kolik, zhruba?

To budeme opravdu vědět, až do to dopočítáme, což je někdy v březnu, v dubnu. Ale je to víc než automobilky a zase je to méně, než finanční ústavy.

Je nějaká cesta, kterou by Lasvit mohl do budoucna jít, kam vás to láká?

Tak mě to láká pořád někam, já jsem poměrně neposedný. Zvlášť, když vidím synergii a možnost propojit talentované lidi. Teď je novinkou naše nová divize, sklo do architektury. Typickou ukázkou je naše sídlo v Novém Boru, kde jsme vymysleli skleněné došky, laminované a kalené, jsou bezpečné, vydrží déšť, sníh, vítr, dají se použít i externě. Ti odvážnější architekti se toho chytli, takže dnes máme rozpracovaných šest, sedm projektů na skleněné fasády. Tady je vidět, když se propojí synergie obchodu s brandem a výrobou, už to není jen interiérový šperk, ale potom je ten šperk celá budova. Tak je tomu i ve městě, kde sídlíme. Jako má Paříž svou Eiffelovku, Nový Bor má naši skleněnou roubenku.

Lasvit se stal nově také součástí Asociace českého designu?

Ano, je to necelý měsíc, co asociace vznikla. Iniciovali to lidé kolem Designbloku, jako Jana Zielenski, zakládající členové jsou firmy, jako třeba Boma, nově se přidává Moser, Preciosa, je to hodně o sklářích, ale nejen o nich, třeba je tam i TON nábytek. Podmínkou je výroba v Česku, kvalitní design a nekopírovat nikoho. Členství má přísná kritéria, firmy musí i finančně fungovat. Je tam dvacet členů a myslím, že je to dobrá organizace, která je partnerem nejen pro vládu, ale i pro zahraniční výstavní firmy.

Vy jste se vrátil do Čech z Hongkongu po 20 letech?

Nakonec po jedenadvaceti, předtím jsem byl 4 roky v Los Angeles, takže jsem z Česka odešel na 25 let. S tím, že jsem sem jezdil pravidelně přes rok, na rozdíl od mé rodiny, ta jen v létě. Návrat zpátky beru jako možnost, aby děti získaly kořeny zejména k Liberecku a naučily se pořádně česky.

A jaké to je pro vás, a jaké pro rodinu?

Tak já jsem úplně nadšený, mně už to chybělo. Já už bych se vrátil dřív, kdyby mě nepotřeboval byznys v Asii, dnes už tam mám naštěstí skvělý tým. Po té životní stránce to víc chybí manželce Lucii, která miluje moře a teplo a Liberec nemá ani jedno, ale zase se jí teď líbí, jak je všude sníh. A děti jsou z něj také nadšení, jezdíme na běžky, na hory, snažíme se být co nejvíce venku.

autor: Jana Pšeničková
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.