Katolická církev obsadila nejlepší reklamní plochy v Alpách, vtipkuje horský vůdce Karel Kříž

Horský vůdce Karel Kříž vodí po horách přes dvacet let. Je držitelem mezinárodní licence horských vůdců a stál u zrodu české asociace, dnes je vedoucím vzdělávání České asociace horských vůdců, lektorem lyžování a metodikem lavinového vzdělávání.

Působil v Železné Rudě, ve Špindlerově Mlýně a v posledních letech hlavně v Alpách. Motto na úvodní stránce jeho webu zní jasně: „Na vrchol jedině s Křížem“.

Jak je to s vrcholy a kříži, je jich všude v Alpách tolik, jako v Rakousku?

„Myslím, že Rakousko je tím nejpověstnější, je tam nejvíc křížů a já říkám takovou legraci, že katolická církev obsadila nejlepší reklamní plochy v Alpách.“

Čím to, že jsou Rakušané v tomhle ohledu jiní, než Švýcaři nebo Němci?

„To je spíš dotaz asi na nějakého religionistu, protože je tam víc katolická církev, protože tam má kříž větší váhu. Třeba v Itálii jsou madonky, ve Švýcarsku svatý Bernard. Hodně křížků je na Slovensku, ale Tyrolsko je výjimečné.“

Vystudoval jsi pedagogickou fakultu, tělesnou výchovu a zeměpis, učil jsi někdy?

„Učil jsem jeden rok na policejní akademii, hned po absolvování školy, ale pak jsem hned dostal nabídku, abych se vrátil na katedru jako asistent, protože už jsem tam trošku působil ještě za doby mých studií. Dělal jsem trochu něco jiného, než dělám teď a byl jsem tam přijat jako učitel úpolů, to jsou bojové sporty, kterým jsem se léta věnoval a pak sporty v přírodě, lyžování, lezení, což jsem dělal dost intenzivně. Tohle byl můj obor.“

Kdy sám jsi slyšel o tom, že existuje profese horského vůdce? Že to povolání má pevná pravidla a jsou mezinárodně uznávaná, takže jsou určitou zárukou kvality pro klienta?

„Já jsem začal jezdit jako průvodce na začátku 90. let, tenkrát tohle povolání u nás nebylo běžné, i když horští vůdci třeba v Krkonoších existovali v minulém století. A vůbec nechci zatracovat ta léta, kdy jsme pro cestovky jezdili a bylo to takovou vojenskou metodou, byla jiná doba a lidi připraveni na jiný komfort. Dneska by si to spousta lidí nedovolila. Do Alp jsme jezdili a zcela přirozeně jsme se potkali s těmi lidmi, co to dělají na profesionální úrovni. Tak jsem se o to začal zajímat a v roce 2000 už jsme se snažili to okoukávat a pak jsme zakládali asociaci.“

Hory jsou krásné, ale taky nebezpečné. Úkolem profesionálního horského vůdce je přivést klienty především živé a zdravé a zprostředkovat jim nezapomenutelné zážitky, aby se do hor rádi vraceli. To jsou tvoje slova. Jaké jsou ty nezapomenutelné zážitky?

„Já bych řekl, že to záleží taky klient od klienta, každý má jiné ambice a jsou klienti, kteří jsou hodně zaměření na to, aby vylezli na vrchol, pro ně je hlavní zážitek dosažení vrcholu. Pak jsou lidé, kteří víc hledají cestu, ať už lezeckou nebo skialpovou nebo jsou lidi, kteří chtějí jen strávit čas v horách a užívají si ho tím, že tam jsou a mohou být v horách a ne ve městě. Takže bych řekl, že ty nezapomenutelné zážitky jsou pro každého trochu něco jiného.“

Ty jsi poprvé vedl klienty na Mont Blanc, psal se rok 1998?

„Pokud si to správně pamatuju, tak tehdy se známou outdoorovou cestovní kanceláří, protože v té době jsem dělal instruktora lezení a v Alpách jsem se pohyboval. Tak v roce 1998 to byl první zájezd na Mont Blanc, pak to pokračovalo každý rok víc a víc, až v pozdější době jsme se stali horskými vůdci.“

Jak se za tu dobu změnila klientela? Co chtěli lidi vidět tenkrát a co teď?

„Tam byl hlad po těch vrcholech, vylézt na Mont Blanc, na Matterhorn, na Grossglockner. To trvá, ale mnoho lidí už bylo v Alpách mockrát, a jak jsme zbohatli, tak do Alp mohou lidé jezdit mnohem víc, užívají si komfortu. V 90. letech pro nás bylo složité si zaplatit chatu. Změnilo se to, že teď vyhledávají další aktivity. Hory je nabízí, je to nabídka a poptávka, ale ti, co už byli na vrcholech, tak začnou lézt, nebo skialpovat. Já se třeba věnuju freeridu, takže mám klienty, kteří se věnují lyžování a freeridu. Ještě v tom hraje roli to, že pokud má vůdce štamgasty, stálé klienty, tak s ním rostou, vzájemně se vychovávají a od těch vrcholů přejdou k úplně jiným aktivitám.“

Máš za sebou nepočítaně túr, lyžařských a skialpinistických, lezeckých a tak dále. Je nějaká, která ti z nějakého důvodu utkvěla v hlavě?

„Já jsem zaměřením spíš lyžař, tak mi utkvěly spíš sjezdy, než túry. Pro mě největší zážitek byl, že jsem si sjel 600 výškových metrů šusem ve freeridu, to byl skvělý zážitek.“

Abychom se zorientovali v termínech – horský vůdce a průvodce. Jaký je tam rozdíl?

„Hlavní rozdíl je, že horský vůdce se věnuje horolezectví převážně, horský průvodce provádí po horách, kde není většinou potřeba technické vybavení, jako jsou mačky, cepíny, lano a neprovádí skialpinismus. Horský průvodce je vysokohorská turistika a horský vůdce je horolezectví, skialpinismus a veškerý pohyb na horách.“

Horský vůdce nemůže nikdy zajistit stoprocentní bezpečnost, ale učí se snižovat pravděpodobnost špatných rozhodnutí tak, aby pobyt v horách byl co nejbezpečnější?

„Ano, přesně tak. Horský vůdce dělá risk management v prostředí, které je nebezpečné a do té hry, do pohybu v horách, vstupuje strašně proměnných. Není to jenom ten terén a počasí. Je to i kondice a nálada klienta, toho, kolik toho mají za sebou, jak jsou najedení, jak dlouho na ně svítí sluníčko, jak dlouho prší a tak dále. On neustále musí vyhodnocovat všechny tyhle situace podle toho volí túru.“

Souhlasíš s tím, že hory prověřují charaktery?

„Jeden můj klient měl nápad, že by si zařídili kancelář ve výšce 3500 metrů, protože tvrdil, že tam dojde míň blbců. Takže – jo.“

Dokážeš ve své profesi odhadnout, co bude za dvacet let?

„Doufám, že naše profese zůstane. S čím se setkáváme, že se nám rozmělňují povolání, strašně se specializují. Vidím takové trendy, rozdělit činnost horského vůdce, která je hrozně komplexní, tak na jednotlivé disciplíny. Byl bych rád, kdyby to zůstalo, jak to je.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minulý týden tu se mnou byl snowboardista Martin Černík a tady je jeho otázka pro tebe. „Já bych se zeptal na to, jestli někdy zkoušel heliskiing na Aljašce.“

„Na Aljašce jsem nebyl, ale heliskiingu se věnuju jako vůdce, ale dělal jsem ho zatím jen ve Švédsku. Hrozně rád bych si to zkusil, ale přiznám se, že jako klient, protože heliskiing je hrozná dřina guidovská, je to jedna z disciplín, která je pro guida hodně těžká, i když ji máme všichni rádi.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.