Jak vypadá práce televizní reportérky? To nám v Setkání u mikrofonu přiblížila Jana Šrámková z České televize

Pozval jí moderátor Petr Kumpfe, se kterým se zná už 35 let. Potkali se při práci v dnes už neexistující soukromé rozhlasové stanici. Jana Šrámková má původně výtvarné vzdělání a původně pracovala jako grafička ve fotoalteliéru.

„Jak jsem jezdila v autě, poslouchala jsem rádio a vždycky jsem si mluvila sama pro sebe. Vlastně jsem si v autě moderovala a vyprávěla si. No a pak se v tom rádiu, kde jsme se potkali, objevil inzerát, že shání zprávařku. Tak jsem si říkala: Tak já to zkusím, když mě to tak baví,“ popsala svůj vstup do světa médií Jana Šrámková.

Od té doby pracovala nejen v rádiu, ale i v regionálních novinách nebo televizi. Nakonec před 11 lety začala dělat krajskou reportérku v České televize, kde je dodnes. A co je podle ní potřeba pro práci v audiovizuálních médiích? „Člověk musí mít nejen odvahu a chuť, ale mě osobně pomohlo, že jsem od malička recitovala, že jsem pracovala s hlasem. Protože jsou lidi, kteří to chtějí dělat, ale s hlasem pracovat úplně neumí a pak se to buď musí naučit nebo jdou na nějaké školení, a to už je trošičku brzdí.“

„Pak teda chtít a dát tomu hrozně času, protože ono to je krásné dělat v televizi, ale dokud si to člověk nenastaví tak, že ty služby a ta práce, která je v televizi, pokud mám službu od rána do večera, že to je to přední. Nemůžu si něco naplánovat, všechno musím přizpůsobit své práci. Pokud si na tenhle koloběh zvyknu, přijmu ho, pak je to krása,“ vysvětlila Jana Šrámková.

O práci televizní reportérky

Lidé podle ní mají o práci televizní reportérky nejrůznější, často mylné představy. Třeba i takové, že informace, které říká na kameru, pro ní zpracovává někdo jiný, že ona je jen čte. „I když mám volno, tak už musím plánovat to, co budu točit příští týden. Nejde přijít do práce, rozhlédnout se a říct: Co bych asi tak dneska dělala? Ne, ne, už by to mělo být trošku jasné, co točíme. Minimálně den předem, protože se to ideálně musí domluvit, pokud to není takzvaná aktuálka,“ nastínila Jana Šrámková.

„Takže obtelefonovat ty lidi. Vědět, co točím, co od toho chci, jak to správně vyzdrojovat, aby to bylo vyvážené. Potom jdeme na plac, točíme, někdy to jde líp, někdy hůř. Samozřejmě jsou témata, která mám tak jako za odměnu, to jsou takové ty zoologické, botanické a tak dále, ale to samozřejmě není každý den.“

„Když natočíme, tak rychle odpoledne zpátky, taková druhá hodina ideál, protože pak začne ta důležitá práce, vybrat z těch rozhovorů. Někdy to jde krásně, když jsou lidi struční, ale někdy to jsou dlouhosáhlé věty a my v tom musíme najít to gró, to nejdůležitější vybrat, ale nezkreslit to,“ pokračovala Jana Šrámková.

„Napíšu tu reportáž, pospojuji to větami, aby to mělo hlavu patu. Já teda i stříhám s pomocí svého kameramana. A pak samozřejmě kontrola, jedna kontrola, druhá kontrola. No a večer, nejlépe dost včas na to, kdyby tam byla zapotřebí ještě nějaká změna, odeslat do Prahy. Tam to kontrolují, když je tam potřeba něco změnit, posílají zpátky. Takže do večera musíme čekat, až řeknou: Ano, je to v pořádku, může to do televize. Takže nám začíná práce obvykle v 8, ale do 18 jsme v práci. A skutečně to není o tom, že bychom někde koukali, že by nám někdo strčil papír do ruky. Všechno to je na nás,“ doplnila.

Vyhledává si témata sama, nebo jí je určují editoři? Jak se vyrovnává s těžkými tématy? Poděkoval jí někdo někdy za její novinářskou práci? Co by podle ní měli umět případní zájemci o práci televizního reportéra? Poslechněte si celý rozhovor. Jany Šrámkové se ptal Petr Kumpfe.