Jak vypadá klasický den tanečníka? Nejen to nám přiblížila šéfka baletu Šaldova divadla Marika Mikanová
Hostem Veroniky Korytářové v Setkání u mikrofonu byla choreografka a šéfka baletního souboru Šaldova divadla Marika Mikanová. Posluchačům společně poodkryly zákulisí tanečního umění.
Probraly nejen konkrétní cestu Mariky Mikanové k baletu, ale i různé aspekty s tímto druhem umění spojené, jako je třeba zdravotní stav tanečníků, diety a hlídání váhy, obtížnost studia i uplatnění v oboru. Dostaly se mimo jiné také k tomu, jak vlastně vypadá klasický den tanečníka.
Podle Mariky Mikanové trénují členové baletního souboru každý den asi 7 hodin. V sezóně začínají v 9 ráno rozcvičkou, které se říká hygiena tanečníka.
„To je jak když si člověk vyčistí zuby, tak musí projít tanečním tréninkem. Začíná pomaličku, rozcvičení u tyče, rozhýbání těla, pomalu, trvá to minimálně hodinu, aby prošel všechny cviky, protože to postupuje od těch pomalých, klidných, malých pohybů, až po velké skoky na volnosti, kdy se to už rozproudí,“ popsala hygienu tanečníka šéfka libereckého baletu.
„Potom je 15 minut pauza, oddech, převléknout se do suchého ze zpoceného, a jde se zkoušet. Buďto se jde zkoušet repertoár, který se v nejbližší době hraje, nebo, pokud vzniká nové představení, se chystáme na premiéru. Pak samozřejmě je tu choreograf, asistent, a tvoříme. A to trvá zpravidla do 14 hodin, to znamená 4 hodiny zkoušky. A pak ještě bývají večer 2 hodiny zkoušky,“ doplnila Marika Mikanová.
Od baletu k choreografii
Během svého tanečního angažmá v libereckém divadle se začala věnovat také choreografii, kterou i vystudovala ji na pražské HAMU. Kde ale čerpá inspiraci pro pohybové kompozice?
„Mojí inspirací je ten příběh nebo to, co si vyberu zpracovat. Jsou geniální choreografové, kterým dáte hudbu, dvě těla a oni s nimi stvoří fantastický duet, kdy ani nechápete, jak ta těla můžou takhle fungovat. Chtěla bych to umět taky, ale já se vlastně čím dál tím víc soustředím na vyprávění příběhů. Na to, co si vyberu a aby ta scéna vypovídala o ději, co chci zrovna říct. To, co chci říct na jevišti, je mojí inspirací, z toho vycházím a snažím se to ztvárnit tancem,“ přiblížila svou tvorbu Mikanová.
Baletní soubor Šaldova divadla
„Jsem pyšná na naší práci, na práci mého týmu, nejenom to, co přináším já, ale i lidi, kteří nejsou vidět - moje dramaturgyně Bára Svobodová a Vlastička Vindušková, tajemnice baletu. To všechno je ta pevná základna, bez které by to nešlo. A pak samozřejmě samotný soubor, který je teď složen z velice kvalitních umělců. A navíc se našli i lidsky, si myslím, taková skupina, která se podporuje,“ pochválila svůj soubor jeho šéfka.
„A také cítí jistý příjemný nátlak, že poslední dobou máme velice vyprodáno. Teď doufám, že to nějak nezakřiknu, jsem za to strašně šťastná, že nám přibývají diváci. A zároveň i nešťastná, že dostávám třeba e-maily od nespokojených diváků, proč hrajeme tak málo Mauglího a proč nehrajeme Zkrocení a že bychom měli hrát víc a tak,“ dodala Marika Mikanová s tím, že je to dáno provozem divadla, ve kterém kromě baletu působí ještě činohra a opera. A všechny tři soubory se musí prostřídat jak ve zkouškách, tak v představeních.
Komponovaný taneční večer
Nejbližší chystanou baletní premiérou je taneční mozaika, která se bude jmenovat Triangl. „Chtěla bych pro Liberec uspořádat komponovaný večer. Tím, že máme teďka hodně výpravných dějových baletů, tak se naopak soustředit na čistotu tance jako takovou, bez nutného narativního podkladu, uvolnit tu energii a využít jeviště čistě jenom pro tanec. Tématem Trianglu je člověk, jeho mysl a jeho proměny,“ nastínila Marika Mikanová.
Taneční inscenace má mít tři části, každou z nich vytvoří jiný choreograf. Přizváni jsou Alena Pešková, Jarek Cemerek, Ennio Zappalà. Premiéra je plánovaná na 4. dubna.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.