I závažný postcovidový syndrom může dopadnout dobře. Důkazem je pan Luboš a jeho příběh

Postcovidový syndrom postihuje méně lidí, než se na začátku epidemie koronaviru zdálo. Mohou to potvrdit dosavadní poznatky lékařů z Centra postcovidové péče ve Fakultní nemocnice Hradec Králové.

Jedno z největších takových míst u nás začalo fungovat přesně před rokem. Za tu dobu pomohlo zhruba 1200 pacientům s takzvaným postcovidovým syndromem.

„Bylo to tak vážné, že mi dávali šance tak padesát na padesát. Bylo to hrozné, 45 dní v nemocnici,“ vzpomíná na velmi těžký průběh covidu v jedné z královéhradeckých kaváren pětašedesátník Luboš Janáček.

Učil se chodit

Do té doby sportující čerstvý důchodce strávil 20 dnů v umělém spánku. Napojený byl i na umělou plicní ventilaci. „Shodil jsem asi 16 kilogramů. Z nemocnice mne skoro vynesli. A doma, začal jsem už ale i v nemocnic, jsem se začal znovu učit chodit. Opřel jsem se o chodítko a šel krok za krokem.

„Teď už je to jiné, ale musím stále plíce trénovat. Ale je to už opravdu o hodně lepší. Je to takový happyend. Řekněme, skoro zázrak.

Zpátky do formy se Luboš Janáček dostal i díky odborníkům z Centra postcovidové péče Fakultní nemocnice Hradec Králové. A také díky své pevné vůli, protože doma pravidelně trénoval například dýchání.

Jak vysvětluje vedoucí lékař centra Michal Kopecký, tak je to v podstatě učebnicový příklad. „Sešli se tady všechny možné aspekty. Rehabilitace byla zahájena už v nemocnici, pokračovalo to lázeňskou péčí a následovala poctivá péče v domácím prostředí, spolu ještě s naší rehabilitační péčí. Takže u něj to byla skutečně komplexní práce.

„Zejména spolupráce s pacientem je vždy tím základem. Pokud klient sám spolupracovat nechce, tak ty výsledky jsou vždy horší. Tedy motivace pacienta je určitě moc důležitá.

Za postcovidový syndrom se považují veškeré komplikace, které má člověk déle než 3 měsíce po prodělané nemoci. Všichni pacienti tady podstupují podrobná vyšetření, včetně analýzy dýchání.

Situace je dnes podle doktora Michala Kopeckého jiná než před rokem, při otevření centra. „Možná díky vakcinaci, tak nám přijde, že nám těch postcovidových ubývá. Takže se teď snažíme cílit i na skupinu, která je v tom subakutním stádiu, to znamená od 6 do 12 týdne nemoci, kdy se jim snažíme pomoci. Tito lidé trpí především dušností, únavou a takovými problémy.

A jak doplňuje přednosta zdejší plicní kliniky a zároveň vědecký sekretář tuzemské pneumologické společnosti Vladimír Koblížek, ukazuje se, že dlouhodobý postcovidový syndrom souvisí především s plícemi a postupně díky rehabilitaci mizí. „Není to strašákem u tolika lidí. A i u těch, u kterých je to nepříjemné, tak je tam reálná šance na zlepšení. Zdá se, že i u těch nejtěžších stavů se postupně daří zvládat to jejich poškození.

„A zdá se, že to nevratné poškození bude skutečně méně než u jednoho procenta postižené populace, což je sice pořád relativně hodně, ale je to méně než jsme se obávali.

Nejen do tohoto postcovidového centra se lidé nejlépe dostanou přes svého praktického lékaře nebo ambulantního specialistu.

autoři: Ondřej Vaňura , baj , reČRoL
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová