Film Tobruk vznikl i díky tomu, že Václav Marhoul 4 hodiny poslouchal arabskou báseň

Václav Marhoul se narodil v Praze, vystudoval produkci na Střední průmyslové škole filmové a potom na FAMU. A jako produkční taky pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. Jako producent se podílel na filmech Pražská pětka a Kouř.

Počátkem 90. let byl generálním ředitelem Filmového studia Barrandov. V roce 1997 založil produkční společnost, ve které vznikl například oceňovaný film Postel a taky Mazaný Filip a Tobruk. Snímky, které režíroval podle svých scénářů. Jeho zatím poslední a v mnoha ohledech výjimečný film Nabarvené ptáče měl premiéru vloni v září.

Jak se na dálku a někdy i blízce dívám na tvou práci, říkám si, že tě za srdce berou jen velké a důkladně promyšlené projekty.

„To je pravda. S tím bych celkem souhlasil, protože já jsem v roce 1983 byl na FAMU a propadl jsem své vlastní pýše. Vyzní to hloupě, já byl vyhledávaným produkčním a já v tom roce 1983 udělal asi osm filmů. Do školy jsem moc nechodil, většinou jsem točil filmy. Potom se mi dostalo výtky, že takhle to nepůjde a že se musím soustředit na jediný film. Ta výtka byla oprávněná, díky tomu se člověk docítil do poznání, že jestli má něco cenu a smysl, tak to musí být vždycky jen ta jedna věc.“

Tobruk je film, který vzbudil emoce a přidal do pomyslné zoologické zahrady další lvy: za kameru, zvuk a hudbu.

„Tobruk je inspirace slavným románem, který se jmenuje Rudý odznak odvahy. Uvědomil jsem si, že to je absolutně univerzální příběh, který se může týkat vojáka v jakémkoliv válečném konfliktu. Knížka byla o občanské válce jihu proti severu, ale protože jsem Čech, tak jsem logicky vyhodnotil, že to musí být o českém, resp. československém vojákovi. Tak jsem si během vteřinových úvah řekl, že to musí být 11. východní prapor pěší o Čechoslovácích, kteří bojovali v poušti u Tobruku v roce 1941. Za pět vteřin bylo jasno, že tam ten příběh umístím. Vedle toho je úžasná záležitost, že z těch chlapů co tam byli, tak v době, kdy jsem to začal natáčet, jich bylo naživu 35. A troufnu si tvrdit, že díky tomu filmu bude jejich příběh žít neustále.“

Václav Marhoul při práci

Když jste chodili po poušti a vybírali lokalitu, co nakonec rozhodne, že si řeknete, že to je to místo?

„Když jsem v roce 2004 psal Tobruk, tak já jsem si asi u čtvrté verze uvědomil, že nemůžu pokračovat, pokud do Tobruku neodcestuju. A tam jsem jel s architektem Honzou Vlasákem, to bylo ještě za doby diktatury plukovníka Kaddáfího a nebyla to žádná legrace. Dostat se do Libye a dostat se do Tobruku, to byl policejní stát. Měli jsme tlumočníka, ten byl strachy bez sebe, nevěděl, jestli nepřijde o život. Když jsme tam v noci přijeli, tak nás přijal plukovník Ali Kilani, ten byl v tom celém klanu muž číslo tři nebo čtyři a zrovna měli ramadán. Vyslechl mě, řekl, že je taky umělec a že nám přečte svou báseň. Tak jsem řekl, že mi to nevadí, on začal číst báseň a četl ji čtyři hodiny. Já jsem věděl, že jestli zavřeme oči a usneme, tak se do Tobruku v životě nedostaneme. On čtyři hodiny četl arabskou báseň o lásce a u arabských básní je vždycky ten příběh stejný, ten kluk je chudý a ona bohatá nebo naopak, ale nakonec ta láska zvítězí. On to dočetl, byly čtyři hodiny ráno a zeptal se, co si o tom myslíme. Já jsem řekl, že arabsky neumím, ale že z toho, jak četl tu báseň, tak že je krásná a určitě o lásce a dobře to dopadlo. A že cítím, že to psal srdcem. Koukal na mě, vytáhl mobil a to si troufám tvrdit, že byl z ryzího zlata a místo tlačítek měl diamanty, a zavolal šéfovi policie do Tobruku a dal povolení a příkaz, že tam můžeme jet druhý den a ať nás na každém kroku hlídají.“

Řekl jsi, že okolo filmu se dějí neuvěřitelné věci. Jaké například?

„Při natáčení filmu Nabarvené ptáče mě provázeli ptáčci. Těch příkladů je docela dost, já řeknu dva. V Doksech, když jsme v červnu roku 2017 točili, měl jsem před sebou těžké scény s polským hercem Lechem Dyblikem a Jitkou Čvančarovou, tak jsem vstával ráno velmi brzy a byl jsem v pokoji, kde je lomená střecha a vyklápěcí okno. To okno jsem vyklopil a koukám ven a přiletěl ptáček, sedl si metr vedle mě a koukal. Normálně jsou ty ptáci přece plachá zvířata. A tak jsme se na sebe dívali, já jsem se hnul a on neodletěl a díval se na mě a teprve když jsem okno zavřel, tak odletěl. Potom uběhlo několik měsíců, přišla zima a já byl na horách, seděl jsem na zápraží a přiletěl ptáček. Já jsem tam s tím ptáčkem seděl, to jsou neuvěřitelné záležitosti. Pak jsem přiletěl do Indie a přiletěl ptáček a sedl si na kandelábr vedle mě a švitořil.“

Režisér Václav Marhoul během natáčení filmu Nabarvené ptáče v Boleticích na Českokrumlovsku

Proč se točilo na černobílý, 35mm negativ v době 4K?

„Protože filmový negativ na rozdíl od filmového obrazu má něco, co ten digitální nikdy nemá a mít nebude a má v sobě tajemství. Obraz je změkčenější, je daleko citlivější, víc z něj sálá poselství, energie. Digitální kamera je strašně tvrdá. Filmový negativ je jak když člověk vezme do ruky oblázek z řeky, který je krásně vyhlazený a pak vezme strašně tvrdý šutr a to je digitální kamera. Negativ je film a my jsme filmaři.“

Jestli jsem to dobře pochopila, tak film je potřeba nabízet dlouho předtím, než padne první klapka, je to tak?

„Ano. Protože filmů je na trhu neuvěřitelně mnoho, jenom v Evropě se točí asi kolem šesti tisíc hraných celovečerních filmů za rok. Odhadem je realizovaný každý desátý, takže ročně vznikne jen v Evropě kolem šedesáti tisíc scénářů. To je přetlak, takže dostat se s tím filmem na trh znamená mít dobrého sales agenta. To jsou specializované firmy, které zastupují producenty a znají distributory a šéfy televizních kanálů. A aby tihle sales agenti vůbec začali brát něco v potaz, tak je nutné jim dát signál, že film jednou bude. Takže dva až tři roky před začátkem natáčení je nutné jezdit do Berlína a do Cannes na trh a začít to obcházet. To je nelehká práce, protože člověk přijede do Berlína, trh se odehrává v baráku, který přes rok funguje jako velká výtvarná galerie, má tři patra a tam jsou tisíce lidí, hučí to jako v úle. Všichni se baví, řeší, mluví o svých filmech a projektech, všude jsou letáky. Já tam vstoupil a nikoho, vůbec nikoho jsem neznal. To je těžká zkouška. To chce hodit sebeúctu za hlavu a vykročit.“

Alena Zárybnická a Václav Marhoul při natáčení Záletů

Poslední otázku pokládá minulý host. Vedoucí vysílání pardubického rozhlasu Zdeněk Novák, který má Zálety pod palcem a Ivana Fremuthová, která kromě jiných aktivit je produkční Záletů. A tady je jejich otázka pro tebe. „Je Oscar ta největší odměna pro filmového režiséra?“

„Já bych řekl, že Oscar je jedno z pěti největších ocenění pro režiséra. Těch pět je v Americe Zlatý glóbus a Oscar a potom Zlatý medvěd v Berlíně, Zlatá palma v Cannes nebo Zlatý lev v Benátkách. To je pět nejvíc prestižních cen vůbec. Ale na druhou stranu já nedělám filmy proto, abych dostával ceny. Já to dělám z potřeby. Kdybych dělal filmy jen proto, že bych snil o nějakých cenách, tak budu za jednoho z největších hlupáků.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.