Dana Podracká: Poklona rebríku

S Danou Podrackou jsem se krátce setkal v polovině 80. let v Bratislavě. Bylo to i nad jejími prvními vydanými sbírkami, odnesl jsem si také jednu báseň rukopisnou. Uběhlo ale dalších více než třicet let, než jsem se s autorkou začal setkávat znovu, byť jen prostřednictvím jejích dalších knih básnických a esejistických a také prostřednictvím vzájemné e-mailové korespondence. Mezitím tedy vyšlo z pera slovenské básnířky, esejistky, překladatelky a také autorky knížek dětských nepočítaně knih dalších. Naposledy například převyprávěné Biblické příběhy pod názvem Archa (2017) a před čtyřmi roky také překlad její poezie do češtiny (Persona, 2014). V souvislosti s přípravou našeho pořadu jsem autorku poprosil o odpovědi na několik otázek vztahujících se k její básnické tvorbě. Vzhledem k šířce autorčiny literární činnosti bylo na místě se zeptat, čím je pro ni v tomto kontextu právě poezie.

V dětství jsem bývala v úžasu, když padaly velké sněhové vločky a všechno rovnoměrně přikrývaly. Kostel, výměníkovou stanici, koše na smetí, ulici a domy. Všechno bylo v jednotě, pod jednou tkaninou ze sněhu. Dalo by se to použít také jako podobenství o psaní v kontextu další literární činnosti. Pro mě je všechno se vším pospojované poetickou myšlenkou. Vzpomínám si, jak mě uhranula stať německého filozofa Martina Heideggera Básnicky bydlí člověk. Heidegger v ní poukázal na básníka jako někoho, kdo umožňuje, aby se ke slovu dostal dům světa, aby v něm lidé mohli pobývat. „Měrou, kterou se člověk poměřuje, je tedy božství, a tento Bůh je básníkovi mírou jakožto Neznámý, který se však zjevuje skrze zřejmé věci, prostřednictvím odhalování, kterým dává vidět to, co se skrývá, ale nepokouší se vytrhovat skryté z jeho skrytosti.“ Ztotožnila jsem se s touto optikou vidění skutečného i neskutečného, proto cokoli, co dělám s jazykem, včetně poezie, je pohybem poetické myšlenky či obrazu.

Na otázku po prvotním impulsu k básni, po tom, kdy nebo čím se báseň „stane“, autorka odpověděla:

Jsou dvě možnosti „počátku“. Vlastně tři. První je v samotné realitě, když jsme svědky básnického obrazu. Například jsem jednou u moře viděla, jak měla skokanka skočit do moře z vysoké skály. Její instruktor byl ve člunu a dával jí pokyny, odpočítával tři, dva, jedna, skoč! Skočila až napotřetí, a tady je básnický obraz: když se hlubina přestala vzpírat. Druhá je: obraz zjevený v našem vnitřním světě, který je v podivném duchovním světle a buď se animuje sám, nebo ho musím animovat, to znamená, vydat se za ním a pojmenovat prostor, kam mě zavede. A ta třetí varianta je také podivuhodným pocitem: pocitem, že jsem byla s někým nebo v něčem od prvopočátku. Je to stav bytí, který se téměř nedá unést a trvá jen okamžik. Možná je to Boží dar.

Charakteristickou je pro poezii Dany Podracké reflexivnost a spiritualita, prolínání skutečnosti v různých časových rovinách, zdánlivě nelogických nebo nezdůvodnitelných vazbách vycházejících z hlubších rovin vidění, z „bleskového vhledu“. V hloubce jejího básnického gesta je idea nerozdílnosti diferencovaného světa na tady a tam, teď a potom, snu a skutečnosti… Osobní prostor má v její poezii podobu tranzitního a často prolíná do kolektivní zkušenosti, poznání lidského a společenského v rovině etické, historické nebo i politické.