Byla dětská olympiáda a já se musela rozhodnout, čemu dám přednost, říká kapitánka stříbrné Dukly Lucie Kolářová

„Pocházím z velmi sportovní rodiny, protože tatínek byl také extraligový volejbalista, zahrál si i ve Francii, byl v reprezentaci. Mamka dělala rádiově-orientační běhy i na reprezentační úrovni. A jak všichni asi o mě vědí, tak mám bráchu Ondru Koláře, který je dlouholetým brankářem Slávie Praha,“ nastínila své sportovní zázemí Kolářová.

„Ze začátku jsem dělala atletiku, ve které se mi dařilo a do toho jsem tancovala. Vlastně jsem i vyhrála mistrovství světa ve street dance. Ale pak jsem za toho začala dělat ve dvanácti volejbal a byla dětská olympiáda a já jsem se musela rozhodnout, kterému sportu dám přednost, protože se mi křížily atletické disciplíny s volejbalovými zápasy. A já jsem dala přednost volejbalu,“ zavzpomínala, kdy se začala orientovat jen na volejbal.

„Už je to dávno, mě bylo asi nějakých deset, jedenáct let, pak jsem s tím sekla. Vyhrála mistrovství světa a sekla jsem s tím. Bylo to ve street dance, bylo nás, myslím, tak pětadvacet holek a vyhrály jsme. Tenkrát v Ostravě to bylo mistrovství světa, takže to byl velký úspěch. Bylo to pod skupinou Takt Liberec,“ doplnila k svému mistrovskému titulu v taneční disciplíně Lucie Kolářová.

14 fotografií

V týmu hraje jako libero, což je pozice zaměřená hlavně na obranu a přihrávky. „Já vlastně schytávám rány a snažím se pomoct holkám z týmu většinou prvním dotykem,“ popsala Kolářová. Na rány míčem si prý člověk zvykne, takže už moc nebolí. „Ale na začátku, když přijdete po letní přípravě, kde se většinou běhá, jezdí na kole v posilovně, tak dva týdny většinou, ještě než máte obouchané ruce, modřiny jsou, ale pak už v postupem sezóny ne.“

Lucie Kolářová zatím hrála vždy za liberecké týmy. Začínala v klubu Technické univerzity v Liberci, odkud kvůli extralize přešla pod Duklu Liberec, kde tým vznikl v roce 2017. „Už první sezonu, co tady započala ženská extraliga, jsem trénovala aspoň večerní tréninky. Sezonu na to už jsem se připojila stabilně. Měla jsem tady před sebou Verču Dostálovou, všichni vědí, že je reprezentační libero a prosadit se přes ní bylo těžké, ale postupem času jsem dostávala víc a víc šancí. Spoustu jsem se toho do ní naučila, ať už na přihrávce v poli, nebo i chování v zápase. Na jednu stranu bylo těžké se přes ní prosadit, ale škola to byla skvělá.“

„Máme tady hodně studentek, ale  jsme profesionální tým, každá holka, co je v týmu, má profesionální smlouvu. Co se týče zázemí, to máme na vysoké úrovni. Zázemí nebo podmínky se už nemění. Každý rok máme apelováno titul nebo medaili,“ přiblížila kapitánka týmu.

„Většinou máme tréninky dvakrát denně, nebo jednou denně, co se týče posilovny, tak máme tři, i se zázemím horní Dukly. Regeneraci máme, můžeme každý den poprosit masérku nebo fyzioterapeuti, starají se o nás. Tuhle péči jsem letos hodně využila, protože jsem se ošklivě zranila, měla jsem zlomenou kůstku na nártu, takže jsem využila fyziopéči na 100 procent,“ uvedla k dennímu režimu volejbalistek Lucie Kolářová. A dá se podle ní volejbalem v Česku uživit?

„Myslím, že ano, ale jsou to tak dva, tři týmy v ženské extralize, kde opravdu se dá tím volejbalem uživit i hezky. Zbytek extraligy na tom bohužel není tak dobře, jako fotbal nebo hokej, ale pořád si myslím, že co se týče ženského sportu je volejbal, co se týče peněz, na výši,“ dodala.

Dá se extraligovým volejbalem v Česku uživit? Jak se vede ženský tým a jaká je v něm atmosféra? Mají už svou fanouškovskou základnu? A jaké má už za sebou tým úspěchy? Poslechněte si celý rozhovor s kapitánkou volejbalistek Dukly Liberec Lucií Kolářovou.