Aleš Knížek o rekonstrukci Armádního muzea: Cestou do kavárny s výhledem návštěvníci uvidí 8500 exponátů

18. srpen 2022

V nově zrekonstruovaném Vojenském historickém ústavu má své nedílné místo i období roku 1968. „Tento rok byl pro Československo a Českou republiku klíčovým z pohledu 20. století,“ říká vojenský historik Aleš Knížek.

21. srpna si připomínáme vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Okupace zmařila sen o svobodě, skončilo období pražského jara, v zemi se usadila okupační vojska a přišla normalizace.

Ve Vojenském historickém ústavu, kterému od roku 2002 šéfuje Aleš Knížek, má rok 1968 významné místo. „Není to tak dlouho, co moji kolegové začali dávat dohromady ztráty a došli k aktuálnímu číslu 421 usmrcených lidí od doby okupace až do odchodu sovětských vojsk.“

Kvůli rozsáhlé rekonstrukci jedné z budov historického ústavu – Armádního muzea Žižkov – museli budovu vyklidit a v knihovně našli soubor více než sto plakátů. „Nebyly to tištěné plakáty, ale plakáty sňaté z pražských ulic v období 21.-24. srpna 1968, které si lidé vytvářeli sami. Byla na nich různá hesla jako ‚Rusové jděte pryč‘, ‚Ať žije Dubček‘, ale i karikatury,“ přibližuje Knížek.

Nikde ale nenašli napsané, odkud plakáty jsou. „Tak jsme udělali výstavu a ozval se nám známý jazzman a hudebník Jiří Stivín, který se tenkrát s fotoaparátem pohyboval v horní části Václavského náměstí a nafotil výkladní skříně a domy, kde tyto plakáty byly.“ Jiří Stivín jim fotografie daroval a historikům se je podařilo ztotožnit. „O to větší mají hodnotu. Ty plakáty používáme při výstavách, aby dokreslily atmosféru roku 1968.“

Rekonstrukce po 90 letech

Budova Armádního muzea Žižkov od roku 1929, kdy byla postavena, nikdy neprošla žádnou rekonstrukcí. Nové prostory pojmou předměty dříve uložené v depozitářích. Základním cílem bylo zvětšit výstavní prostor, a to se povedlo. Výstavní plochu rozšířili z 1350 m2 na 5000 m2 včetně zastřešeného nádvoří. „Měli jsme dobrou spolupráci s Národním památkovým ústavem a od začátku jsme věděli, že nemůžeme jít nahoru nad budovu, že bychom narušili její ráz, tak se vše soustředilo pod zem. Pod nádvořím jsme se dostali až skoro o 30 metrů dolů.“

Důležitým požadavkem také bylo, aby muzeum bylo přátelské, aby tam lidi chtěli chodit, mohli se tam potkávat, ale aby si nepřekáželi. Proto je v posledním patře muzejní budovy připravena kavárna s terasou, která má úžasný výhled. „Ale mezitím by bylo fajn, aby si návštěvník muzeum prohlédl. Takže on tam vstoupí novou recepcí v podzemí, půjde od prvního sálu a cestou do kavárny uvidí 8500 sbírkových předmětů v bezmála 300 vitrínách, ve kterých je 1000 m2 skla doplněné audiovizemi a dotykovými obrazovkami. A jsou tam další překvapení, třeba interaktivní zákop z 1. světové války,“ láká generál.

Alex Mynářová a Aleš Knížek

Muzeum by mělo být nejpozději 28. října zpřístupněné veřejnosti. V čem byl postup rekonstrukce unikátní? Je pravda, že se Sověti u nás moc neorientovali a tanky pálily do Národního muzea v domnění, že je to rozhlas? Poslechněte si v pořadu Alex a host.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová